Hvozdík

Vše, co je krásné se má rozmnožovat,

aby jas růže nikdy nepohas;

třebaže musí zestárnout a skonat,

v potomcích najde dědice svých krás.

Ty ses však pouze ve svých očích zhléd,

plamen tvé krásy stravuje tě cele,

uprostřed hojnosti chceš hladovět,

sám v sobě krutého máš nepřítele.

Jsi výkvět světa, dokud svěžest máš,

marnivé jaro se ti v tváři zračí,

sám sebe ale v sobě pohřbíváš,

lakomec jsi, co skrblením jen ztrácí.

Splať světu dluh, ten žrout snad nechceš být,

co jako hrob chce sebe pohltit.

From fairest creatures we desire increase,

That thereby beauty's rose might never die,

But as the riper should by time decease,

His tender heir might bear his memory:

But thou, contracted to thin own bright eyes,

Feed'st thy light's flame with self-substantial fuel,

Making a famine where abundance lies,

Thyself thy foe, to thy sweet self too cruel.

Thou that art now the world's fresh ornament

And only herald to the gaudy spring

Within thine own bud buriest thy content,

And tender churl, mak'st waste in niggarding:

Pity the world, or else this glutton be,

To eat the world's due, by the grave and thee.