Hvozdík

Být nebo nebýt. Jak to rozhodnout?

Je důstojnější mlčky sklonit hlavu

před potupnými šípy osudu,

nebo vzít zbraň a příval trápení

ukončit navždy vzpourou? - Zemřít, spát,

a dost, už nebýt! V spánku najít klid

po strastech duše, po tisíci ranách

strpěných zaživa. To by byl cíl,

po jakém možno toužit - zemřít, spát!

Spát - snad i snít! To je ta překážka:

sny, které možná přijdou v spánku smrti,

až unikneme trýzním v tomto světě,

vás nutí váhat - proto žijeme

tak dlouho, třeba v neštěstí. Vždyť kdo

by jinak snášel bičující výsměch,

bezpráví mocných, křivdy nadutých,

tupení lásky, nespravedlnost,

sprostotu úřadů a drzou pěst,

s níž bezectnost se vrhá na schopné,

kdyby jen věděl, že mu rána dýkou

zajistí oddech. Kdo by setrval

pod tíhou otrockého života,

kdyby v nás hrůza z toho, co

je po smrti, tam v nezbádané zemi,

odkud se ten, kdo vešel, nevrací,

nemátla vůli, kdyby nenutila

poddat se raděj přítomnému zlu

než prchat k jinému, jež neznáme.

Tak vědomí z nás dělá zbabělce,

původní barva rozhodnosti bledne

pod neduživou šedí myšlenky,

i naše nejráznější záměry

 se touto bázní nemohoucně hroutí

a čin z nich nevzejde...